Moje moto curiculum vitae (part 1)

Nesněte svůj život!
Plňte si své sny!

Hlavním důvodem, proč píšu tento blog, je snaha povzbudit lidi, kterým už je ***sát (jojo, to už je skoro sprosté slovo ?), že i v tomhle věku má smysl plnit si své sny, a neříkat „..já už jsem na to starej“! Naopak, že právě teď je potřeba si začít plnit sny, které většinu života ustupovaly do pozadí, kvůli „důležitějším“ věcem, potřebám rodiny a hlavně dětí. Takže kdy jindy, když ne teď?!?

Takže jak to u mě všechno začalo?
Můj „motorkářský“ příběh je sice celoživotní, přesto vcelku stručný, a asi ani ne moc zajímavý. V 15-ti jsem si sice udělal první „papíry“ na fichtla, ale toho jsem si stejně nemohl dovolit, stejně jako spoustu jiných, i levnějších klučičích „potřeb“, jako je kolo nebo mičuda s kopačkama. Náš taťka umřel, když mi bylo 9 a tak jsme byli, přes éru nadšeného a rozvinutého budování šťastného socialismu, s penězi poměrně na štíru. (Kde udělali soudruzi chybu?) Nicméně než táta odešel „domů“, stačil jsem od něj přece jen nasát vztah ke všemu, co se hýbe a má motor – byl totiž automechanik a pamatuju si ho především v garáži.

Moje první seznámení s tou motorovou věcí na dvou kolech, o kterou nám tady všem jde, bylo sednutí si na „Prase“. Tedy na legendární skútr ČZ 175, na kterém jednou přijel táta pro něco z práce. Postavil ho před vrata a já nemohl odolat si na něj v této nepozorované chvíli vylézt. Pocit, který mnou proběhl, když jsem se vysápal na sedadlo a chytil se rukama za hefty, byl úžasný, a dal mi hned zakusit dvě svaté pravdy. Jednak, že motorkaření je jistě úžasná věc! Ale okamžitě jsem měl také zjistit tu druhou, odvrácenou (doslova), totiž že může i bolet. Prase se totiž se mnou potměšile a jízlivě převrhlo a mému pozadí nepomohlo, ani když jsem se schoval do sklepa. Takže asi chápete, s jakou nostalgií jsem si musel vyfotit klučíka, kterého jsme potkali po padesáti letech v kempu v Chorvatsku na naší loňské první motodovolené.. ?

Mé druhé dětské „přičuchnutí“ bylo podobné prvnímu, jen se třemi podstatnými rozdíly: nebylo to Prase, ale rovnou BMW, motorka nespadla, neb to bylo pod dozorem, a moje pozadí tím pádem nedošlo k újmě. A dokonce z toho mám fotku. Taťka se totiž pár let podílel na organizaci moto srazů „Lví srdce“ (nebo tak nějak), které v éře uvolněnější doby pozdních 60-tých let minulého století pořádal tehdejší Svazarm TDV Liberta Mělník. A u nás jednou bydleli dva účastníci – jeden z NDR s MZetou, a jeden „zápaďák“, právě s BMW. (Safra – proč už tenkrát mě to báwo přitahovalo nějak víc? ?) Umyl jsem mu ji, mohl jsem se za to na ní vyfotit, dostal „fünf deutschen Mark“, a byl na vrcholu blaha. Tolik k mému skromnému, vlastně spíše virtuálnímu moto dětství.

Další etapa mého „motocyklení“, tentokrát už skutečného, začala, když jsem v 17-ti letech nevydržel to věčné škemrání u kamarádů o půjčení pincka. Řekl jsem si, že jim všem ukážu, využil jsem tehdejší nové možnosti udělat si řidičák na motorku už od 17 let s povolením rodičů, zadlužil jsem se kde to šlo, a pořídil si rovnou můj tehdejší sen, vrchol socialistického potravního motořetězce – totiž novou JAWU 350/634!

NO, co říct? Klasik se mýlil – nejkrásnější pohled na svět není ze sedla koně, ale ze sedla motorky! ?

Po krásných dvou letech, kdy jsem z toho sedla slezl skoro jen když jsem musel být v práci nebo spát, přišlo drastické odloučení v podobě povinného a nadšeného bránění výdobytků (nebo dobytků? ?) socializmu v zeleném mundůru. A aby toho nebylo málo, udělal jsem současně největší chybu mého moto života, když jsem svěřil svůj opečovávaný poklad nezdárnému švagrovi na dobu mé vojenské služby. ?

Ne za dva roky, jen za pouhých pár měsíců z něj udělal špinavou a zničenou ruinu, kterou, když jsem na prvním opušťáku uviděl, hořce jsem zaplakal. Nekecám, fakt jsem brečel, jak malej kluk.

No a tím se na několik desítek let přerušila moje moto-cesta.

Sice jsem Jawku po vojně ještě opravil, dal novej lak, černý rám, ostře žluté plechy, ale současně přišla rodina, děti,… a bylo vymalováno.. Na dloooouhýýýýých cca 25 let..

Jenže – člověka to stejně dožene. Pokračování.. ➡️